Každý vidíme světlo v něčem jiném. na Blog.cz

Proč, když se pokaždé podívám do tvých očí, rozletí se motýlci v mém břiše? Proč, když jsme spolu cítím se dobře, v bezpečí? Proč ke mně nic necítíš?

Neříkej mi, že i přes vše, co jsme spolu zažili, jsem ti pořád tak lhostejná. Ta pusa, to obejmutí, ten smích. Že i přes ty problémy, které jsme spolu řešili, pro tebe nic neznamenám. Jak to vím? Jednoduše. Řekl si mi to do očí s čistou hlavou. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Vím, že jsem se pak jen usmála a přikyvovala i když jsem uvnitř křičela a brečela. Tobě to možná nedošlo, ale ranilo mě to. Přešla jsem to s tím, že je na tom něco divného. Proč se ke mně teda takhle chováš? Proč mi dáváš divnou naději v to, že to může být dobré? Bože můj! Mám na tebe tolik otázek... Ještě větší rána pro mě je, když se se mnou začneš bavit o jiných dívkách, když se smějeme. Jak kdyby si to chtěl pro jistotu ukončit. Tak zmatenou náladu pociťuji jen zřídka. Vím, co chci. Vím za čím jdu. Ale nevím, jak dlouho jsem schopná odolávat tobě. Tvým očím, rtům, tvému úsměvu. Jakmile tě vidím, stojím kousek od tebe, vidím úsměv, rozzářené oči. Ach ty hluboké tmavé oči. Když cítím tvoji vůni, rázem se vše změní, v růžové. Tak moc mě mrzí, že mne bereš jen jako kamarádku. Jsem ráda, že mohu být alespoň ta kamarádka. Bez Tebe si prostě nedokáži představit den. Bez Tebe jsem jako ryba bez vody.

Mám jedno velké přání. Obejmi mě a už mě nepusť! Chci být navždy s tebou i přes všechny překážky.

Láska dělá s člověkem divy. Někoho změní, někoho ne. Někomu přeje štěstí, někomu samé hádky a starosti.
Tak takto ukončila Bella se svoji zpovědí. Držím jí palce, ať se jí to vyplní.

Čauté. Prostě dneska byl divný, zmatený den. Davám druhou šanci, ale poslední. Jinak furt nějakej problém doma. Segra nemocná, mamka unavená, otec v práci. Super super.. Co víc si přát..
Bože jak já tohle nesnáším. Život je stres a žaludeční vředy! .. Jinak jak se máte vy? :)
Tak se mějte. Takovej rychlej článek. Báj :)

"Tak ta pro mě skončila." Křičím rozhořčeně přes celý byt. Přemýšlím nad pomstou mezi tím, co se procházím po pokoji. Je mi z ní zle. Jak mi takhle mohla ublížit. Moje jediná otázka na kterou si pořádně nedokáži odpovědět.
Bylo to asi takhle->
Jako každý večer jsem usínala s úmyslem, že si ráno přispím. Budík byl nastavený a já šla s klidnou hlavou spát. Sen, který se odehrával v mé hlavě byl velmi divný. Zdálo se mi, že se s kamarádkou hádáme kvůli jejímu chování. Kvůli něčemu zásadnímu. Pamatuji si, že mne přemohla zlost a zároveň mě to mrzelo. Můj sen se rozplynul, když jsem slyšela to velmi známe pípání budíku. I když to byl jen sen, nechal ve mě né moc pozitivní intuici. Uběhlo pár desítek minut a já byla plně připravená jít do školy. Vyšla jsem z domu a nemohla překousnout ten špatný pocit ze snu. Ve škole se odehrávalo přesně to co se mi zdálo. Deja vu! Ta "kamarádka", které budeme říkat Karin si mě přestala všímat. Pořád chodila za jedním klukem. Byli spolu, smáli se, vykládali si, ale zdálo se mi, že jediné, co je spojuje je jeho mobil. I na obědě seděli u jednoho stolu přímo vedle sebe. Vůbec si nás nevšímala. Přirostla mi k srdci a a všichni to moc dobře vědělli, tak za mnou začali chodit s tím, jestli to není divné, že s námi už tolik není a že je pořád s ním. Pokoušela jsem se to nevnímat, až jednou to přišlo divné i mě. Vše se to ve mě zlomilo a já musela s pravdou ven. Musela jsem jí to vše říct, ale představa, jak to bude dál mi přišla nereálná. Chtělo se mi řvát, protože to od ní bylo docela hnusné, vzhledem k tomu, co mi naslibovala a co z toho dodržela. Chtělo se mi brečet, protože jsem se bála, že ji ztratím, že o ni přijdu. Rozhodla jsem se pro druhou variantu. Nic jí neřeknu a budu doufat, že si toho všimne sama. Bohužel, každý se zmýlit může. Nevšimla si toho. Pocit, který se mne zmocňoval se nazývá vztek. Nutil mě jí vše narovinu říct. Vyřešily jsme to spolu ve škole, venku i po telefonu. Něco ve mě bohužel přebývalo. Bylo i pořád divně. Přišel víkend a já na vše zapoměla. Zapoměla jsem naten pocit a tím pádem ze mě spadl veškerý stres. Mé přežívání trvalo do středy, kdy jsem se dozvěděla novinu, která mě nejen šokovala, ale také mě dostala na kolena. Oni a spolu? Je to jenom žert? Karin by mi tohle neudělala. Věřila jsem v to, ale ne na dlouho, pozdějimě vše přesvědčovalo o opaku. Vše do sebe konečně zapadalo. Ona mi tak moc ublížila?! Neměla jsem slov. Byla jsem ohromena novinou. Ohromena v negativně. Stála jsem v malé kabince na záchodech, kde jsem si najednou přišla tak malinká. Tak neviditelná, bez pocitů, bez dojmů, jakékoliv intuice, chuti k jednání. Nemohla jsem tomu prostě uvěřit. Zvonilo a já musela do třídy. Zbytek vyučování jsem přemýšlela, co budu dělat. Seděla jsem v koutě a všimala si, jak se venku stmívá. Připadalo mi to tak nadherné, tak kouzelné, ale nemohla jsem se pořádně odreagovat. Má kamarádka mi napsala něco nehezkého o Karin. To napomohlo, aby ve mě veškeré pocity napěnily a já se rozhodla. "Tak ta pro mě skončila!" Křičela jsem... Chtělo se mlátit se vším, ale nemohla jsem to nechat na sobě znát. Karin se mě zeptala, co se děje. Nechtěla jsem to řešit a už vůbec né s ní. Když pro mě skončila právě ona. Nejspíš ji neco došlo a začala se o to zajímat víc. Vše jsem jí řekla, ona se rozbrečela a řekla mi, že to není pravda, že by mi tohle neudělala. Měla jsem plné zuby všeho. Hlavně toho jejího chování. Opravdu se nechovala jako pravá kamarádka, spíše jako fiflena, která mě jen využila ke svému prospěchu. Nechtěla jsem jí uvěřit ani slovo. Přešlapovalajsem z nohy na nohu a doufala, že už to bude brzy za mnou. Oznámila mi, že druhý den nejde do školy. Docela se mi ulevilo, ale toho podrazáka jsem nechtěla ani vidět, ani cítit. Natož s ním mluvit. Do školy došla až v pátek. Nemohla jsem se na ni podívat. Při každém podívání na ni se mi rozbušilo srdce a nejistota podlamovala má kolena. Dostala mě na kolena to uznávám, ale já se nenechám využívat. Nejsem panenka na hraní. Takže buď se s tím smiř a věř tomu, že to nebude lepší, nebo je konec...Slzy v očích mě nemíjí, tvář moji bledou zalijí. Usínat se slzami na tváři a hlavu mít zabořenou v polštáři. Každodenní činnost má, jest zlá, chmurná i nemilá.

Nebudu začínat jako obvykle.Tentokrát to povím jinak. ->

Dneska? Přežívám. Dneska? Jsem se usmála. Dneska? Jsem na všechno přišla.... ->

Na přání mé nejmenované kamarádky jsem na její žádost napsala článek o ní (vykládaný za ní).



Áno jsem zkažená holka. Piju, kouřím..
Vůbec mi to nevadí neboť žiju jen jednou a žiju naplno! Neřeším ostatní, neřeším názory lidí na mě. Jestli se někomu něco nelíbí tak ať mlčí a radši se ani neozývá. Nesnáším lidi, kteří mi zakazují kouřit a pít. Kluky jen využívat a žít. Prostě vykousnout se s klukem ji jinak řečeno moje "hoby". Miluju ten pocit mít v jedné ruce pití, v druhé cigárko a tančit. Neřešit ty pohledy ostatních. Prostě tančit. Smát se s kámoškama, kecat o blbostech, řešit problémy na vécku. ;DD. Dělat si prdel ze šlapek okolo a přitom si připadat, jak ony. Prostě žít za cenu smrti. Kluky nechám být, best of kámošku mít nechci. Chci jen úlety a dobré kámošky. Chcí zpívat, chci tančit, chci kouřit a pít. Chci být ta zlobivá holka, ze které mají všichni respekt! :)) Neřeším svoji pubertu jenom žiju. Tak když se vám něco nelíbí, polibte mi zadní část těla a dejte mi pokoj. Nic víc nechci. Kazím se sama a nevadí mi to.. Těší mě a smiř se, že jiná nebudu ;)..


Tak a teď zpátky ke mě. Oslava narozenin byla super :)). Prostě skoro pořád být vzhůru. ^^ Probouzet kamarády, smát se jim, strašit je :D To je moje :DDDDD. Díky moc .) ♥ Bylo to super..

Každý z nás tohle období zažije. Některých se drží déle(například mě) a některých naopak krátce. Nevím jestli to mohu nazvat období, či dilema nebo dokonce období "vzdoru". Všechno se buď hroutí a nebo naopak jde k nejlepšímu. U obojího se nemůžete pro něco rozhodnout. Jen bloudíte a nevíte coby. Ve vaší hlavě se odehrává několik věcí najednou a vaše největší přání je -> utéct pryč od problému, odjed z města, jet daleko a daleko. "Je to pubertou" často prohlašuji.

Mám kluka, který mě evidentně miluje. Mám rodinu, která začíná od samého začátku. Mám přátelé se svými starostmi, kteří mě nebudou neustále držet nad vodou. Ve škole je toho strašně moc. Nevím co zvolit. Všichni říkáme, jak bez přátel nežijeme. Ale jak budeme žít bez pořádného vzdělání. A zase, jak se můžeme na něco soustředit, kdyžbychom věděli, že jsme v rodině, ve které to neklape a máme kluka, kterému jde jen o sex? k tomu bychom opět pořebovali kamarády, kteří by nás podrželi.
Je to takové divné. Že jedno bez druhého nejde. Příjde mi to jako jedna velká ironie. Bohužel, je to těžší než se zdá. Chci, aby všechno tohle fungovalo v jednu chvíli, aby chyby, které uděláme nebyly tak velké, aby byl život snažší a všechno bylo jiné.

Tak a pryč od fylozofického výkladu. :D Jak se máte? já dneska vyřízeně. Ani sprcha mi nepomohla ;). Jinak Dobrů noc :)).
Pořád dokola dýs song..

Ahojte, tak jak se máte? Já v celku na nic. Všechno jde někam..
Jak jste si všimli kusovky, tak to nemyslím tak, že bych jako jediné řešení viděla pití, drogy či nějaké jakékoli sebepoškozování. Jde o to, že sice něco na nějakou chvíli odešlo, ale něco přišlo. Teď si mohu udělat, co jen budu chtít. Budu se moc chovat tak, jako Kík a né jako Kík v jiné, milejší verzi. Konečně to bude Kík vychovaná ulicí a rodiči (:D). Párty hárd. All day, all night ♫. Dance, alcohol, party, music, friends. Prostě všecko. Sice to bude na krátkou chvíli, ale bude. Těším se na to, jak mi všichni budou moct políbit můj velkej zadek. Prostě nezájem ;). Ano jsem divná, ale to je jedna z mnoho stránek Kík. Jinak 23.2. na Majka Spirita ^^ nejvíc těšmo. Těším se na písničky, kámošky, borce a tak.. Nikdo neřekl, že i když jsem zadaná, že si nemůžu užít zábavy a kluků :P.
Další věc, vízo. Jedna trojka a je z toho povyk. Já jsem ráda, že je jen jedna :D. No a tak dále. Takže ten měsíc budu přežívat a pak uvidím. Čáágo :)

Se skloněnou hlavou stojím u okna a přemýšlím, co jsem udělala tak špatného, že jsi mě tak potrestal. Klepu se a hledám v dálce řešení, které nevidím. Chtěla bych vidět alespoň na své tělo, ale v tmavé místnosti nevidím nic. Cítím zimu, strach a vlhko. Mokré slzy, které mi stékají po obličeji. Ty slzy patří tobě, abys věděl, co jsi pro mě znamenal. Že jsi, byl a budeš nejdůležitější člověk v mém životě. Stačilo pár pohledů, vyzkoušet si tě, poznat tě jinak, než jen kamaráda. Byla jsem připravená se poprat s řečmi od ostatních. Bohužel jsem se nepřipravila na to, že se změníš. Čekala jsem tě starého, ale ty sis jenom zahrával. Bylo mi řečeno, jaký jsi, ale nevěřila jsem tomu. Doufám, že to je ono, co vlastně chceš…

Chováš se divně. Jde ti snad jen o to? Jo jsi stejný, jak ostatní, ale miluji Tě! Mé přemýšlení někdo vyrušil. Byla to nejspíš žena. Měla vlasy, které svítily přes tmavou místnost. Najednou problesklo světlo. Ta žena byla malá a stará. Usmívala se a pomaličku kráčela ke mně. "Kdo jste?" vykřikla jsem celá vystrašená. "Mé jméno je Moudrost!" řekla tiše a klidně.
Bezmocná a bez síly jsem si sedla na zem. Moudrost si sedla vedle mě, jak kdyby byla mladá dívka. Podívala se na mne a řekla "Moudrost získá málo kdo, ale ty. V tobě vidím sebe. Jdi mladá, ale přemýšlíš jako dospělá. Neviděla sem diplomatičtější dívenku v tvém věku. Chci tě naučit plno věcí, ale nemám čas." Vyprávěla tak klidně a já si neuvědomila, že ty slzy pro tebe přestaly téci. "Moudrost, kdy konečně pochopím lidi, kdy budu jako ostatní dívky?" Zeptala jsem se nesměle, ale přeci zeptala. "Lidi nikdy pochopit nemůžeš. Každý je něčím výjimečný, každý má své chyby a ty chyby ho tvoří originálním. Jako ostatní dívky nikdy nebudeš. Vždy budeš něčím výjimečná. Budeš vždy napřed s přemýšlením o životě, o citech, o lásce Prostě o všem. Važ si toho. Jsem ráda, že jsem tě viděla a mohla ti to říct, už ale musím. Měj se." Ta stará paní se měnila. Měnila se v mladší a mladší. Najednou jsem hleděla na mladou slečnu, kterou moc dobře znám. Byla jsem to já! Ta stará paní Moudrost, to jsem byla já…

Seděla jsem dál v tom prázdném, špinavém a vlhkém pokoji a přemýšlela, co jsem v životě vlastně dokázala. Moc dobře jsem věděla, že nic… Po chvíli přemýšlení mě stejně něco napadlo. Můj život mi nikdy nenadělil nic dobrého. Vždy jsem se musela poprat já a ne nikdo jiný. Já jsem odnesla to těžké břemeno. Poprvé mi štěstí nadělilo něco dobrého. Chci být šťastná, ale nejde to. Můj život je odsouzen ke smutku a tíze břemena. Beru to, ale až po tom krásném… Smutek opět přemohl moji snahu o utěšení sebe samotnou. Zima mi bránila přemýšlet dál. Klepala jsem se čím dál víc. Nemohla jsem vstát, nemohla jsem se otočit. Mohla jsem jen ležet. Lehla jsem si, zavřela oči a doufala, že přestanu myslet. Po chvíli se reálný svět proměnil v astrální. Vše se zdálo tak krásné, jen mé tělo bezmocně a nehybně leželo na zemi…